V řecké krajině nazývané Trákie žil před dávnými lety slavný pěvec Orfeus. Hrával na lyru a dovedl k tomu tak krásně zpívat, že jeho zpěvu nikdo neodolal. Lidé mu naslouchali, smáli se i plakali, podle toho, jaký byl jeho zpěv. Zvířata opouštěla les, vlk běžel vedle beránka, liška se zajícem, nikdo nikomu neublížil.

Na místa, kde Orfeus zpíval, přicházeli i bohové. Sestupovali po mléčné dráze na zem za jeho hlasem. Také vodní víly, najády, vystupovaly z vln, sotva zaslechly Orfeův zpěv. Do jedné z nich se Orfeus zamiloval, odvedl si jí domů a oženil se s ní. Víla se jmenovala Eurydika.

Jednoho dne zatoužila Eurydika po zelených hebkých loukách a vyběhla ven, aby navštívila své družky – najády. Tu ji v noze prudce zabolelo a bolest se jí rozlila po celém těle. Hadí jed byl krutý, zastavil její srdce. Eurydika zemřela a neprobudil ji ani pláč jejích družek, vodních víl, ani Orfeovo zoufalství, když se s ní zase shledal.

Orfeus pohřbil Eurydiku a s ní i všechny radostné písně. Smutně bloudil světem, lidem se při jeho nových písních už jen řinuly slzy po tvářích.

Po dlouhém putování se odhodlal, že sestoupí pod zem do podsvětní říše, kam odcházejí stíny zemřelých. V podsvětí vládl bůh Hádes lidským duším, jejichž těla na zemi zemřela. Podsvětní bohy chtěl Orfeus prosit, aby mu vrátili jeho Euridiku, aby jí dovolili porušit zákon smrti a navrátit se na zem mezi živé lidi.