Země – Ručník

V propasti polapen,
již téměř zatracen.

Hluboké lesy, temné hvozdy,
a já trpím mezi drozdy.

Padám dolů, za stéblo visím,
nechci spadnout na zem k myším.

Života se snažím domoci,
už jen bůh mi může pomoci.

V předsmrtné křeči do batohu sahám,
k velkému překvapení ručník tahám.

Utřel jsem čelo, sílu nabral,
po ručníku jsem vyšplhal.

Ó ručníku, zachránce můj,
i příště při mně stůj.

Moře věcí můžu chtít,
však tebe vždy budu mít.

Ó ručníku,
jsi jemný,
když tě mám u pupíku
a zároveň nepostradatelný.
  Díky.

Na sobě když tě mám,
cítím se jak bůh.
Jako machr si připadám,
a proto ctím ten velký dluh
  za to, že jsi.
  
Ručník, můj kamarád,
je na mě milý.
Mám ho rád, mám ho rád,
pomáhá mi v každé chvíli.
  Například:

Když Vogoni přou se
recitací o mou duši,
řeknu jim, jak jim to sluší
a ručníkem si zacpu uši.
  Jsem spasen.

Či někdy jindy,
když celý svět proti mě se vzpouzí,
všichni mají nějaké pindy
a jsem ve veliké nouzi,
  zůstáváš při mně.

Magickou sílu skrýváš v sobě snad.
Vždy, když vytáhnu tě,
každý mi dá všechno rád.
Září všemi barvami, hlavně žlutě.
  A někdy i zeleně.

A proto všichni stopaři,
co to myslíte opravdu vážně,
ať váš ručník čistý vždy zazáří,
mějte jej rádi skutečně strašně.
  Je to přeci váš ručník.