Celotáborová hra
DUNCAN 1999


(Copyright © 1995, all rights reserved)

na motiv stejnojmené povídky
Tomáše Ullricha jr.

Celá planeta Země se připravuje na rok 2000, na poslední zastávku dvacátého století. Lidé z celého světa doufají v lepší budoucnost a vůbec netuší, že jejich existence visí na tenkém vlásku, který se kdykoliv může přetrhnout. Tato pomyslná osudová nit se začíná odvíjet prvního června 1999, kdy vědec doktor Oto Totto učiní převratný objev. Na ten den doktor nikdy nezapomene. Toho rána se opět vzbudil se strašným snem. Již potřetí se mu zdálo, že jeho žena, která pracovala jako letuška, zemře při leteckém neštěstí. Tentokrát to byl tak živý sen, že neváhal a okamžitě své ženě zavolal, aby ji varoval. Zbývalo jí několik minut do odletu, kterým se měla vrátit domů. Doktorova snaha byla však marná. Letadlo i s jeho ženou se vzneslo k nebi v 9 ráno a za necelé čtyři hodiny měkce spočinulo na dně Atlantického oceánu. Nikdo nepřežil.

Večerní televizní zprávy, které o tragédii informovali, doktora nijak nepřekvapili. Ztráta ženy byla pro něj sice velice bolestivá, ale dokázal se s tím vyrovnat. Ještě než na noc ulehl, začal vědecky uvažovat. Věděl téměř určitě, že ony tři sny nebudou náhodou; někdo ho chtěl zjevně varovat. „Ale kdo?“ přemýšlel dál. „Ten někdo chtěl zabránit zřícení letadla. Ne, to je nepravděpodobné; sny se příliš zaměřovaly na jeho manželku a ne na samotnou katastrofu.“ Dospěl tedy k názoru, že ho chtěl někdo varovat před smrtí jeho ženy. Opět se naskytla ta stejná otázka: „Kdo? Kdo mohl chtít, aby žil dále se svou ženou? Byl to snad někdo nadpřirozený? Co ten by z toho měl! Jediné rozumné vysvětlení tedy zní: Musel to být on sám!“ Konečně mu to do sebe začalo zapadat.

„Co se to tedy vlastně děje, když člověk spí? Zatímco svaly a veškeré orgány odpočívají, co se děje tady uvnitř - v hlavě?“ a rukou si několikrát zadumaně poklepal na čelo. „Tam uvnitř musí něco být - něco, co nepotřebuje spát - něco, co nemá tělo, ale co má mozek. Ať už to nazveme lidskou duší nebo esencí - je to tam a ve spánku to někam odchází. Někam, odkud to může sledovat budoucnost naší Země. A ne jenom budoucnost! Musí se to umět přemístit kamkoliv po světě - vždyť jeho žena tou dobou byla v NewYorku! Kam to tak může jít? Musí to být prostor, odkud je všechno vidět. Řekl jsem „všechno“? Co je to ale „všechno“? Je to libovolné třírozměrné místo. Heureka! Už to mám! Není to prostor, ale pouze jeho čtvrtý rozměr. Duše odchází do Čtvrté dimeze.